Pufrovací schopnost půd

Jedná se o schopnost vyrovnávat výkyvy pH. Zde hrají důležitou roli ústojčivé látky jako např.: koloidní částice, chemické pufry jako CaCO3, fosforečnany, atd…
Kontrola úrodnosti půd
KÚP provádíme v šestiletých cyklech a zjišťujeme při ní dostupnost přístupných živin (P, K, Mg, Ca), pH a potřebu vápnění. Podle jejich koncentrací se dále rozhodujeme o aplikaci hnojení. Při KÚP nestanovujeme většinou koncentrace N protože se jeho obsah v půdě velmi rychle mění.

Plynná fáze půdy

Jedná se o vzduch, který vyplňuje všechny mezery v půdě. Vyznačuje se menším obsahem O2 (11-20%) a vyšším obsahem CO2 (0,3%). Půdní vzduch je nezbytné pro život mikroorganismů v půdě a rozpustnost živin.
Půdní reakce
Půdní reakcí rozumíme pH půdy. Na většinu kulturních rostlin má nepříznivý vliv příliš kyselá půdní reakce. Optimální pH rozlišujeme u jednotlivých druhů půd:
• Lehké: 5,4 – 6
• Střední: 5,9 – 6,5
• Těžké: 6,2 – 7,0
Půdní reakce ovlivňuje řadu činitelů:
• absorpci a desorpci živin
• rozpustnost živin a dalších prvků
• činnost mikroorganismů
• rozpustnost kontaminantů půd
• strukturu půdy a další fyzikální vlastnosti

Vliv org. podílu na půdu:

• Vytváření půdních agregátů
• Sorpční a inotovýměnné procesy v půdě a pufrovitost (schopnost vyrovnávat pH) půdy
• Vláhový režim v půdě
• Využitelnost rostlinných živin
• Detoxikaci škodlivých sloučenin a těžkých kovů
• Biologická, biochemická a biofyzikální dynamika půd
Kapalná fáze půdy
Voda a půdní roztok v půdě. Voda má nepostradatelnou roli v přenosu živin, je v ní rozpuštěno převážné množství živin, které je rostlina schopna přijmout. Koncentrace půdního roztoku se pohybuje v rozmezí 0,05 – 0,15%. Na koncentraci má vliv pH půdy. Optimální množství vody v půdě je pro většinu kulturních plodin 40-60%.

Minerálním podílem

rozumíme minerály, které se nacházejí v půdě ve věším množství a jsou zde zastoupeny od hrubého prachu až po kamení. Takovýmto minerálům říkáme primární. Tyto primární minerály určují hlavní vlastnosti půdy a při jejich zvětrávání z vznikají také živiny a sekundární minerály. Ty vytvářejí jílovitou koloidní frakci půdy, která významně ovlivňuje fyzikální a chemické vlastnosti půdy.Organický podíl
Je rozhodující pro půdní úrodnost a dělíme jej na humifikované a nehumifikované organické látky. Nehumifikované org. látky tvoří zbytky odumřelých rostlin a živočichů, které nebyly dosud rozloženy. Mikroorganismy tyto zbytky za omezeného přístupu vzduchu rozkládají (humifikují), konečnými produkty procesu je voda, amoniak, oxid uhličitý a živiny.

AGROCHEMICKÉ VLASTNOSTI PŮD A PŮDNÍ ÚRODNOST

Vnitřní vlivy, mezi které patří hlavně stáří rostliny, vegetační fáze, stav výživy, povrch listů, osvojovací schopnost rostlin.
Vnější vlivy: teplota, vlhkost, denní doba, vítr, sluneční záření.
Vzájemné ovlivňování živin tzv. synergismus (podporují se) a antagonismus (nesnáší se).

Fáze půdy: tuhá, kapalná a plynná.
Tuhá fáze
Tuhá fáze má dvě základní složky: minerální podíl, který tvoří 95 – 99% hmotnosti sušiny půdy a organický podíl který tvoří 1 – 5%.

Výhody:

• Možnost korekce výživného stavu rostliny
• Eliminace nepříznivých podmínek pro příjem živin
• Aplikace v kritických obdobích růstu a výživy
• Rychlý zásah a působení
• Možnost kombinace s jinými látkami (přípravky na ochranu rostlin)
Nevýhody:
• Pro zajištění výživy nutné opakovat
• Nákladná pokud není spojena s jiným zásahem
Faktory ovlivňující příjem živin
Příjem živin z půdní zásoby a půdního roztoku ovlivňuje hlavně pH, koncentrace živin, půdní reakce, biologická činnost, zrnitost. Příjem živin z půdní zásoby je až 2,5x vyšší než z hnojiv.

Mimokořenová výživa (foliární)

Rostliny mohou přijímat živiny téměř všemi nadzemními orgány. Příjem je rychlý a živiny se mohou ve velice krátkém čase zapojit do látkové výměny. Přesto nelze rostlině dodávat živiny pouze mimokořenovou výživou neboť, rostlina nemá přijaté živiny kde uskladnit. Museli bychom aplikaci periodicky opakovat což je z ekonomických důvodů nemožné.
Při mimokořenové výživě lze dosáhnout až 85% účinnosti živin oproti 10 – 60% při hnojení do půdy.
Rychlost absorpce živin je různá např. N (0,5–2 hod), K (10-24 hod.)… Mo (10-20 dnů)

Aktivní příjem

Je důležitější než pasivní příjem, vyznačuje se určitými důležitými znaky. Je spojen s metabolickými ději, neboť vyžaduje energii, příjem živin tímto způsobem je selektivní, živiny jsou přijímány proti koncentračnímu spádu (v prostředí je méně iontů nežli v rostlině). Tento způsob je vysvětlován teorií přenašečů – molekuly v membráně obklopující cytoplasmu, které jsou senzitivní vůči konkrétním iontům.
Transport přijatých živin
Po přijetí iontů buňkou mohou být okamžitě zapojeny do látkové výměny (zejména, N, P, S) nebo jsou v buňce uskladněny a nebo transportovány na jiná místa v rostlině. Transport probíhá od buňce k buňce. Je zjednodušen faktem, že sousedící buňky jsou spojeny pletivovým systémem (symplastická cesta). Odtud se pak dostávají do transpiračního proudu, kterým putují rostlinou. Rychlost pohybu živin v transpiračním proudu dosahuje 20 – 300 cm za hodinu.

Nejdůležitější

částí kořenového systému je kořenové vlášení (životnost 10 – 12 dnů). Živiny se přenáší do kořenů po přímém kontaktu, většinou v podobě tzv. půdního roztoku.
Pasivní příjem
Vnitřek buňky je nabit záporným nábojem, a tak kationty mohou přecházet z vnějšího prostředí do buňky za účelem vyrovnání náboje. Takto například přechází kationt draslíku K+ s tím, že vlastní přechod kationtu umožňují specifické látky v membránách buněk – inofory.¨

Příjem C, O, H

H a O přijímá rostlina hlavně pomocí kořenů a to ve formě vody. C pak přijímá jako CO2 pomocí průduchů v listech.
Kořenová výživa rostlin
Kořeny hrají ve výživě rostlin nezastupitelnou roli. Rostlina jimi přijímá z půdy většinu živin a vodu. Přijaté živiny jsou hned v kořenech přeměňovány na složitější převážně organické sloučeniny. Stejně jako rostlina kořeny přijímá, tak i vylučuje řadu látek, např. přebytečný P, slizy, atd… Tyto látky pak slouží jako potrava mikroorganismům v půdě, tlumí výkyvy pH, podílí se na tvorbě drobtovité struktury půdy, atd…

rostliny

Chemickou analýzou rostlin zjišťujeme jejich požadavky na živiny, chemické složení sklizně, živinný stav rostlin během vegetace (sledujeme vztah mezi přijatými živinami a vytvořeným výnosem).
Příjem živin
Postup živin z vnějšího prostředí do rostliny. Přijaté živiny jsou buď okamžitě zpracovávány uloženy nebo transportovány na jiné místo v rostlině.

Dělení živin

Makroelementy: koncentrace od desetin do desítek procent (C, O, H, N, P, K, Ca, Mg, S).
Mikroelementy: koncentrace 10-3 – 10-6 % (Fe, Mn, Zn, Cu, B, Mo).
Prvky užitečné: prvky, které nejsou nezbytné pro všechny rostliny, ale v určitých případech (pro určité rostliny) má jejich přítomnost na rostlinu pozitivní vliv. (Na, Cl, Si, Al, Co, V, Ti)
Ostatní prvky: ultramikroelementy (Ac, Ra, Th), které mají buď pozitivní vliv a nebo není dosud známo jakou roli v rostlině zastupují. Těžké kovy, které ve vyšších koncentracích působí jak na rostlinu, tak i na člověka toxicky. (Cd, Pb, Se, Cr, Ni, Al)

Rostlinné živiny

Prvky, které rostlina potřebuje pro normální růst a vývoj, přičemž tyto prvky nejsou ve svých funkcích nahraditelné jinými chemickými prvky.
Každá rostlina má jiné nároky na živiny. Některé rostliny jsou velice náročné na konkrétní živinu, jiné jsou na ni zase alergické (rostliny clorofilní a naopak chlorofobní, atd…)
Potřeba a obsah živin v rostlině je ovlivněn její vegetační fází, je tedy různý v průběhu jejího života. Přičemž nejvyšší potřeba i obsah živin je v počátečních vegetačních fázích.

Hnojením

Rozumíme úkony, kterými přidáváme hnojiva do živného prostředí rostlin.
Zahrnujeme sem tyto činnosti:
• Volba dávky, formy, doby a způsobu aplikace hnojiva pro optimální využití živin
• Distribuci a manipulaci s hnojivy
• Ekonomické otázky hnojení
CHEMICKÉ SLOŽENÍ ROSTLIN
Chemické složení rostlin zjišťujeme chemickou analýzou. Rostlinu sušíme při 105°C a dostáváme tak sušinu. Tu dále žíháme při 550°C a dostáváme dvě složky. První z nich je spalitelný podíl, který představuje až 99% objemu spálené hmoty a většinou jsou to prvky C, O, H a N. Druhá složka jsou popeloviny (až 5%), které obsahují živiny jako Ca, K, Mg, Na, P, Fe, aj.

Výživa

Výživou rostlin rozumíme:
• Studium chemismu živného prostředí
• Studium požadavků kulturních rostlin,zejména které živiny potřebují ke svému růstu a vývoji (forma, množství, podmínky)
• Studium principů výroby, složení a z toho plynoucích vlastností jednotlivých hnojiv.
Hnojivo
Látka, která po přidání do živného prostředí rostlin může zlepšovat jejich výživu a tím přispívat ke zvýšení výnosů a jejich kvality a současně i k udržení, popř. zlepšení půdní úrodnosti.

Fytotechnika

– Výživa rostlin a hnojení
Pojem a historie:
Výživa rostlin a hnojení je nauka o rostlinných živinách, jejich formách, přeměnách, jejich zdrojích v zemědělském podniku a v přírodě a o použití hnojiv.
Základy výživy rostlin byly položeny již v 19. stol. J. Liebigem. Liebig prezentuje svou teorii, že rostliny používají jako živiny minerální látky, které vznikají v půdě pozvolným rozkladem organických látek. Liebig formuloval zákon minima, který je založen na myšlence, že využití živin brání vždy prvek, který je zastoupen nejméně. Proto musíme dodávat nejprve tento prvek a teprve pak je užitečné dodávat prvky další.

typy listů:

a) dělohy - zárodečné listy, zásobní fce, jednodušší stavba
asimilační listy - asimilační fce, tvoří řapík a čepel, mohou být opadavé nebo přeměněné v trny
b) -dvoulící - svrchní a spodní strana se liší - konvalinka
- jednolící - kosatec
- listy souměrné nebo nesouměrné (jilm, begonie)
c) jednoduché - nečleněná čepel
složené - čepel rozdělena na samostatné čísti - lístky
d) střídavé, vstřícné, přeslenité
různolistost = jev, kdy se na rostlině vyskytují listy různého tvaru (heterofylie) - břečťan, topol...
listová žilnatina - uspořádání cévních svazků na listu
vidličnatá - jinan
rovnoběžná - typická pro jednoděložné - lipnicovité
obloukovitá - lilkovité
zpeřená - dvouděložné - buky

- svrchní a spodní strana tvořena jednovrstevnou pokožkou s průduchy
- mezi svrch. a spod. pokožkou - mezofyl obsahující fot. barviva
rozdělen na: palisádový parenchym - pod svrchní pokožkou, protáhlé b. s velkým obsahem chloroplastů, jedna a více vrstev
houbový parenchym - b. nepravidelný tvar, větší mezib. Prostory
odvod asimilátů do cévních svazků lýka

LIST

Hosp. význam: potrava - bramborové hlízy, kedllubny, ředkvičky
dřevní hmota - průmysl
píce pro dobytek
skořice, korkový dub - korek

• LIST
- postranní, obvykle zelený orgán cévnatých rostlin omezeného růstu
význam: fotosyntéza, transpirace, výměna plynů
- dělivá pletiva pupenů dřevin chráněna před vysycháním šupinami

vetveni

- vidličnaté větvení - vývojově nejstarší - vzrostlý vrchol se rozdělí na dva
- postranní větvení - vyšší rostliny, větve vznikají z úžlabních pupenů:



vidličnaté
(jmelí)
hroznovité
(smrk, borovice)
vrcholičnaté
(vinná réva, jabloň)

modifikace: oddenky - zás. fce., šupinovité listy (sasanka, kosatec),
oddenkové hlízy - brambor
stonkové hlízy - kedlubna
výběžky (šlahouny) - rozmn. fce - jahodník
stonkové úponky - přichycení - vinná réva
stonkové trny - ochranná fce - trnka, hloh

střed stonku

- vyplňuje parenchymatická dřeň, z níž vybíhejí mezi cévní svazky dřeňové paprsky - uplatnění při vedení roztoků

druhotná stavba - druh. tloustnutí - periderm = druhotná kůra
kambium vytváří souvislý kambiální válec - směrem k obvodu produkce druh. lýka, do středu druh. dřevo
- díky periodické činnosti kambia dochází ktvorbě letokruhů
Stonek nese pupeny: dřevní  nové větvičky, listové, oblé  květy, vrcholové,
úžlabní
brachyblast = zkrácená větévka nesoucí listy  makroblast

keře

- stonky větvené hned u země, celé dřevnaté
polokeře - zdřevnatělá pouze spodní část stonku - borůvka
tvar: válcovitý - nejčastěji
čtyřhranná lodyha - hluchavkovité
trojhranná lodyha - šáchorovité ...
Prvotní stavba stonku: primární stavba - zelený, na povrchu kryt pokožkou epidermis),
- pod pokožkou prvotní kůra - ochran. a zásobní fce
- obvodová vrstva obsahuje kolenchym
- vnitřní část tvoří endodermis nebo škrobová pochva - zvláště v oddencích
-stř. válec tvoří jednovrstevný pericykl (tvorba ad. Kořenů) a kolaterální cévní svazky