VZDUCH

Zesílené dýchání semen, jež nastává zároveň s tímto pochodem, podtrhuje význam vzdušného klíčního lože.
TEPLOTA
Pro vyklíčení všech druhů semen je nezbytná kromě dostatečné vlhkosti půdy i určitá minimální teplota.
Semena většiny našich dřevin začínají klíčit při teplotě asi 5 až 7 ° C, nejlépe klíčí při teplotě 2O až 25 °C (teprve při této teplotě půdy klíčí semena většiny jehličnanů a z listnáčů např. bříza).
Klíčivosti pozbývají semena při teplotách kolem 40 °C. Po krátkou dobu snášejí semena některých dřevin i mnohem vyšší teploty, aniž by ztrácela klíčivost, naopak jejich klíčivost se urychluje. Proto se semena některých dřevin ( např. trnovníku ) před vyséváním spařují horkou vodou.

SVĚTLOx VODA

není při klíčení semen rozhodující podmínkou. Působí ale většinou stimulačně, dráždivě (zpomaluje nebo urychluje klíčení). Celkovou klíčivost ale v podstatě neovlivňuje.
Při samotném klíčení nastávají v semenech složité fyziologické a biochemické procesy.


Aby zárodek v semenu rostl, potřebuje nejprve vodu, neboť na rozdíl od jiných částí
rostlinného těla obsahují semena méně vody. Semeno po příjmu vody bobtná, roztrhává slupku (praská osemení) a umožňuje klíčení (mrtvá semena neklíčí, zahnívají a zapáchají).

Základní podmínky klíčení

Aby semeno vyklíčilo, musí nejdříve dozrát. Semena lesních dřevin většinou dozrávají koncem léta a na podzim. Z nedozrálých semen vyklíčí jen malá část nebo vůbec žádné, ale sklidí-li se semeno krátce před dozráním a vhodně uloží, pomalu dozraje a je klíčivé. Toho se využívá v lesnictví při sběru semen a plodů dřevin, zejména šišek v lesních porostech (na podzim je vhodný sběr semen smrku pichlavého, douglasky, borovice vejmutovky a jedle, jejíž šišky se rozpadají již na stromě brzy po dozrání tj. koncem září). Koncem zimy se sbírají semena modřínu, borovice lesní, horské a blatky a smrku obecného. Semena vrb, topolů a jilmů zrají již koncem května či počátkem června, semena břízy až koncem srpna.
Po dozrání se musí semeno dostat do příznivých podmínek.
Těmi jsou VODA, VZDUCH a TEPLOTA:

Obecně lze říci,

že většina dřevin vykazuje nejlepší klíčivost na jaře příštího roku.
Z rychle klíčících semen vznikají zpravidla životaschopnější semenáčky než ze semen pomalu a pozdě klíčících.
Délka doby, po kterou si semena mohou udržet klíčivost není dána jenom druhem dřeviny, ale závisí na podmínkách, při nichž uzrála na mateřské rostlině, a jak jsou skladována. S dobou uskladnění se snižuje klíčivost, přičemž způsob úchovy hraje rovněž podstatnou roli. Příliš vyschlá semena klíčí pomalu a nepravidelně, semena uložená hluboko v zemi si udrží klíčivost déle, než uložená ve svrchních vrstvách půdy.....
Většina semen odumírá dříve než se dostane do podmínek, které jsou pro klíčení a existenci druhu příznivé.

Klíčivost

Schopnost semene zahájit svůj růst označujeme pojmem klíčivost.
Vyjadřuje se v procentech, to znamená, kolik semen vzklíčí ze 100.
Nízká je klíčivost semene břízy (2O %), naopak u semen smrků a borovic je asi 95 %.
Semena různých dřevin si uchovávají klíčivost různě dlouhou dobu.
Lehká semena některých dřevin pouze krátce po dozrání semen, neboť mají malou zásobu živin, a když opustí mateřskou rostlinu, musí vyklíčit během krátké doby. Jedná se o semena vrby, topolu, jilmu a břízy. Naproti tomu semena smrku a borovice si ji uchovávají 5 let i déle.

Humus

sám o sobě živiny téměř neobsahuje, pro úrodnost půd je ale naprosto nepostradatelný. Svými výluhy (huminové kyseliny) se velmi příznivě podílí na tvorbě půdního roztoku, ve kterém se hnojiva rozpouští do takové formy, v jaké je rostliny jsou teprve schopny využívat. Zároveň zlepšuje a stabilizuje strukturu půd, čímž brání tvorbě škraloupu, zvyšuje kapilaritu i provzdušnění, podporuje mikrobiální život a zvyšuje záhřevnost půdy. Nejdůležitějšími zdroji humusu jsou komposty, rašelina, kůrové substráty a veškeré organické nastýlky.

Hnojení

Základním předpokladem využití živin dřevinami je jejich přítomnost v půdě ve vyrovnaném poměru, společně s dostatkem vláhy a humusu, za optimální půdní reakce. Jako střední optimální hodnota půdní reakce se udává pH kolem 6.5– 7.0. S klesající hodnotou pH se mění chemické vazby prvků, živiny se srážejí do různých těžko rozpustných nebo zcela nerozpustných forem. Jednotlivé druhy rostlin jsou k různým hodnotám různě tolerantní.

Zálivka

Je jednou z nejpracnějších a nejdůležitějších činností. Z celkového množství vody v půdě je pro rostliny využitelný pouze její pohyblivý podíl, který se nachází v půdních kapilárách. Nevyhovující kapilaritou trpí půdy velmi těžké – jílovité, i příliš lehké – písčité. Množství potřebných kapilár můžeme zvýšit v každé půdě zajištěním dostatku humusu, u písčitých půd i příměsí jemných koloidních částic. Častou chybou je každodenní – velmi povrchní zálivka celé plochy, kdy při následné kontrole zjišťujeme vlhkost jen v 2–3 cm povrchové vrstvičce. Ta umožňuje rostlinám v dobách letních přísušků bídné přežívání, nikoliv však růst a produkci. Mnohem účinnější je zalévat stejný díl vždy po několika dnech, ale velmi vydatně. Chybou je též zalévat za poledního vedra. Odpar je v té době maximální a rostlinám způsobujeme teplotní šok.

Je-li potřeba, přidáme pro první čas opěrný kolík nebo sloupek. Pod korunkou vytvoříme mísu pro zadržování vody a alespoň zpočátku ji udržujeme bez plevelů a trávníku. Výhodné je použít nastýlku, která prospívá rostlinám a uspoří zejména v prvních letech spousty práce s okopáváním, pletím, zálivkou, a také tlumí kolísání teplot v půdě. Používá se suchá rašelina, různé rostlinné řezanky (posečená tráva z trávníků) a zejména drcená kůra.

Pro choulostivější druhy

a v místech s drsnějšími klimatickými podmínkami přesuneme výsadbu raději na jaro, po rozmrznutí půdy. Jsou-li rostliny kontejnerované, můžeme vysazovat prakticky kdykoliv během roku, pokud nemrzne. Nemůžeme-li sázet ihned, je třeba sazenice s balem založit do vlhké zeminy někde ve stínu, a také kontejnerované rostliny zapuštěné i s kontejnerem do země nebudou ohroženy přehřátím a vysycháním kořenových balů. Před výsadbou je dobré jámy nebo rigoly dobře prolít, vylepšit zeminu přídavkem humusu a podle potřeby i upravit její reakci (Ph). Štěpované dřeviny vysazujeme poněkud hlouběji, než rostly ve školce.

Pěstování jehličnanůVýsadba

Pokud zakládáme výsadbu na „zelené louce“, je možnost plošné úpravy struktury půdy a jejího odplevelení výhodou. Pro jehličnany je třeba zvýšit podíl humusu, který mimo jiné má i schopnost udržet (pro jehličnany potřebnou) vyšší vlhkost. V takto připraveném pozemku pro větší dřeviny připravíme přiměřené jámy. Výsadby konifer expedovaných s kořenovými baly se provádí koncem srpna a během září, růst kořenů pokračuje až do zámrazu.

Molybden

Přítomen jako MoO42-, jeho koncentrace je velmi nízká. Při nižším pH než 6 se sorbuje na těžce rozpustné molybdenany Fe a Al. Je dostupnější při neutrální až slabě alkalické reakci. Je li v produktech široký poměr Mo:Cu může u teplokrevných živočichů docházet ke chronické únavě až smrti. Nepostradatelnost Mo je v symbiotických a nesymbiotických mikroorganismů fixujících vzdušný dusík. Je důležitý pro redukci nitrátů na amoniak. Při jeho nedostatku se objevuje chloróza.

Měď

V půdě se vyskytuje jako Cu2+, její soli jsou velice těžce rozpustné a proto je její obsah v půdě minimální. Vysoké dávky fosforečných a dusíkatých hnojiv mohou způsobit její nedostatek. Měď je důležitá při fotosyntéze, dýchání a metabolismu dusíku, neboť umožňuje oxidaci NH4+ na dusičnany. Má specifickou úlohu jako stabilizátor chlorofylu. Při jejím nedostatku se na mladých částech rostlin objevuje chloróza a snižuje se tvorba semen. Velice citlivými rostlinami na nedostatky Cu jsou obiloviny.

Mangan

Rostliny jej přijímají jako Mn2+, jeho příjem je ovlivněn pH a vláhou. Jeho význam spočívá v aktivačním účinku na tvorbu enzymů, syntézu bílkovin, ovlivňuje tvorbu a transport uhlohydrátů a tím podporuje dýchání. Je významný pro tvorbu vitamínu C. Při jeho nedostatku dochází k chloróze, odumírání pletiv. Je důležitý pro oves, hrách, fazoli, brambory atd…


Zinek
V půdě se nachází pouze jako Zn2+, jeho koncentrace v půdním roztoku je nízká. Přístupnost je ovlivněna pH a hnojením vápenatými a fosforečnými hnojivy. Jeho význam tkví v aktivaci enzymatických procesů, podpoře dýchání, zasahuje do tvorby bílkovin a působí na produkci růstových hormonů. Nedostatek Zn vyvolává poruchy v dělení buněk na špičkách kořenů, snížení počtu chloroplastů a chlorofylu. Náchylné na dostatek Zn jsou kukuřice, chmel, len, fazole, sója, vinná réva a další.

MIKROELEMENTY VE VÝŽIVĚ ROSTLIN

Mikroelementy jsou rostlinné živiny, kterých rostlina přijímá pouze malé množství. Mají však vysoký fyziologický účinek a účastní se především enzymatických procesů.
Železo
Většina Fe je v půdě vázána v krystalové mřížce primárních a sekundárních minerálů. Přijaté Fe je z 80-90% použito na pevné rostlinné vazby. Většina Fe se soustřeďuje do chloroplastů. Fe se podílí na syntéze chlorofylu. Charakteristickém příznakem nedostatku Fe je chloróza. Rostliny zaostávají v růstu.
Bór
Jediný nekovový mikroelement. Většina je vázána v nepřístupných formách, rozpustný podíl je v kyselině borité. Jeho příjem podporuje kyselost půd. Bór je nutný pro transport živin v rostlině, hlavně pro P. Hraje také roli při tvorbě aminokyselin. Při nedostatku B odumírá vegetační vrchol a kořínky, krabatí se listy. Známou chorobou způsobovanou nedostatkem B je srdéčková hniloba řepy.

Vápník v rostlině

Rostlina vápník přijímá jako Ca2+, a to špičkami kořenů. Ca je velice málo pohyblivý a transport se uskutečňuje výhradně transpiračním proudem. Nemožnost pohybu Ca je také důvodem proč není možná jeho zpětná utilizace. Sám Ca působí příznivě na příjem ostatních iontů (synergismus), na druhou stranu trpí antagonismem hlavně ke K+.
Význam Ca pro rostlinu:
• Ovlivňuje tvorbu a růst kořenů, zvláště kořenového vlášení
• Ovlivňuje(omezuje) integritu pletiv – vytváří pektát vápenatý, který je důležitý pro odolnost stébla
• Stimuluje dělení buněk
• Ovlivňuje průnik některých iontů do buňky (hlavně těžkých kovů)
• Je velice důležitý pro rostliny, které váží vzdušný N.
Vápenatá hnojiva
Název hnojiva Obsah Ca/CaO v % Forma vápníku Obsah dalších živin (%)
Pálené (hnojivé) vápno 56-68 /80-96 oxidová Mg (max. 3,5)
Mletý vápenec 28-35 / 40-50 uhličitanová Mg (0-3)
Dolomitický vápenec 29-34 / 41-48 uhličitanová Mg (4-6)
Vápenné dolomity 18-28 / 25-39 uhličitanová Mg (7-11)
Dolomit 20-21 / 28-29 uhličitanová Mg (11-13)
Saturační kaly
Cukrovarská šáma 18-19 / 25-27 uhličitanová Mg (1,2), P (0,17), K (0,16)

Vápník půda:

0,2-6% i více, rostlina: 0,5-1,5%
Vápník zaujímá velice důležité místo v půdě. Nečastěji je zde zastoupen v podobě dolomitů a vápenců. Tyto horniny se za přítomnosti CO2 přeměňují na hygrogenuhličitan, který je dobře rozpustný ve vodě. Odtud se dostává do půdního roztoku. Jeho snadná pohyblivost působí i značné ztráty vyplavováním. Pro rostlinu není Ca tak důležitý, ovlivňuje hlavně půdní vlastnosti.
Vápník působí v půdě mnoha vlivy:
• Upravuje pH eliminací K+, Al3+, Mn3+
• Má příznivý vliv na sorpci a rozpustnost živin
• Omezuje rozpustnost těžkých kovů
• Zlepšuje fyzikální vlastnosti půd (více pórů, průsak vody, …)
• Podporuje růst a aktivity mikroorganismů, to vede k tvorbě lepšího humusu a lepšího využití živin z půdy a hnojiv.
Zlepšuje příjem živin kořeny rostlin

Hořečnatá hnojiva

Název hnojiva Obsah Mg v % Forma hořčíku Obsah dalších živin (%)
Kieserit
MgSO4.K2SO4.NaCl.CaSO4 15 síranová S (19), K (5)
Hořká sůl (Bitter saltz)
MgSO4.7H2O 10 síranová -

Hořčíkem hnojíme mimokořenově a buď každoročně nebo zásobně. Převážnou část Mg dodáváme ve vápenatých průmyslových hnojivech.

Mg

je přijímán pasivně a působí na něj řada vlivů, mimo jiné také antagonismus vůči jiným živinám, hlavně K, H a NH4+. Hořčík se v rostlině nachází v podobě fytinu, citrátů a chlorofylu(15-20%). Jeho nedostatek způsobuje omezenou asimilaci CO2 a omezenou tvorbu chlorofylu. Působí na mobilitu P, se kterým je úzce spjat. Ovlivňuje syntézu bílkovin a je v rostlině dobře pohyblivý. Což umožňuje jeho zpětnou utilizaci. Při nedostatku Mg je omezena tvorba chlorofylu.

Hořčík půda:

ø 0,6%, rostliny: 0,1-0,5%
Hořčík se nachází v půdě jako nevýměnný vázaný v minerálech (dolomity, slídy), organický obsažený v rostlinných zbytcích a fytinu, výměnný < 5% celkového obsahu, takto vázaný je dobře přijatelný pro rostliny, mobilní vázaný v půdním roztoku, odkud jej rostliny přijímají. Takto vázaný hořčík (chloridy, sírany, dusičnany, fosfáty a uhličitany) jsou poměrně snadno z půdy vyplavitelné. Dostupnost Mg je pro rostliny limitována pH půdy.

Nevýhody:

• Konstantní podíl jednotlivých živin. Nemůžeme tedy dávkovat přesně podle potřeby nebo musíme dohnojovat hnojivy jednosložkovými.
• Jsou vhodné především k základnímu hnojení.
• Dávka NPK hnojiv se určuje pouze na základě základní potřeby dusíku.
• Předpokladem vysoké účinnosti je zapravení hnojiva do půdy.